Jak se mohou sčítat odměny neuvolněných členů zastupitelstva?
Dotaz:
Nařízení vlády č. 37/2003 Sb. nově upravuje finanční ohodnocení funkcí neuvolněných členů zastupitelstev, a to rozdílně u člena rady, předsedy výboru nebo komise, člena výboru, komise měsíční odměnu za výkon této funkce maximálně 1 210 Kč a současně, pokud bereme v úvahu možnost sloučit odměny za výkon jednotlivých funkcí podle zákona o obcích (§ 77, odst.3, písm.b), i 960 Kč za výkon funkce člena komise nebo výboru.
Je tento výklad příslušných ustanovení nařízení vlády správný, pokud se jedná o funkce ve stejné komisi nebo výboru?
Odpověď:
Podle § 77 odst. 3 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích lze v případě souběhu výkonu několika funkcí poskytnout na základě rozhodnutí zastupitelstva (viz § 84 odst. 2 písm. r) zákona o obcích) neuvolněnému členovi zastupitelstva obce měsíční odměnu až do výše souhrnu odměn za jednotlivé funkce.
Maximální sazby měsíčních odměn neuvolněných členů zastupitelstva stanoví ve své příloze č. 1 nařízení vlády č. 37/2003 Sb., o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev. Maximální možné odměny neuvolněných členů zastupitelstva za jednotlivé funkce podle sloupců 10 až 14 přílohy č. 1 cit. nařízení jsou odstupňovány podle druhů těchto funkcí. Pokud jde o otázku, zda lze ve smyslu § 77 odst. 3 písm. b) zákona o obcích sčítat odměnu za funkci předsedy výboru a funkci člena téhož výboru, popř. komise, domnívám se, že takový výklad by odporoval smyslu a účelu zákona, resp. nařízení vlády. Odměna předsedy výboru (komise) je oproti odměně „řadového“ člena vyšší proto, že už ji v sobě zahrnuje, je tedy odměnou za členství i předsednictví současně (onen rozdíl je jakýmsi příplatkem za předsednictví). Sčítání těchto odměn by proto popíralo smysl přílohy č. 1 a kategorizace odměn za jednotlivé funkce.
JUDr. Josef Vedral, Ph.D.
Jak odměňovat členy komisí, kteří nejsou členy zastupitelstva?
Dotaz:
Ustanovení § 84 odst. 2 písm. y) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, dává pravomoc zastupitelstvu obce rozhodovat o peněžitých plněních fyzickým osobám, které nejsou členy zastupitelstva, za výkon funkce člena výboru.
Co je přesně myšleno peněžitým plněním? Uvedené ustanovení zákona obcích taxativně vymezuje možnost poskytnutí peněžitého plnění pouze u členů výborů. Lze z uvedené skutečnosti dovodit, že členům komisí lze poskytnout na základě rozhodnutí rady či zastupitelstva (podle výše) věcný či peněžitý dar?
Odpověď:
Je pravda, že znění § 84 odst. 2 písm. y), podle něhož je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodovat o peněžitých plněních poskytovaných fyzickým osobám, které nejsou členy zastupitelstva obce, za výkon funkce členů výborů, není z hlediska terminologie dalších právních předpisů úplně jednoznačné.
Z pohledu souvisejících zákonů však může po mém soudu jít buď o odměnu za výkon pracovní činnosti [v tomto případě by mezi členem komise a obcí musela být uzavřena dohoda o pracovní činnosti ve smyslu § 237 a násl. zákoníku práce (v úvahu přichází i dohoda o provedení práce), jejímž předmětem by byl výkon funkce člena, popř. předsedy komise, kdy obec by vystupovala v pozici zaměstnavatele a fyzická osoba v pozici zaměstnance] nebo o dar podle občanského zákoníku (pak by šlo o darovací smlouvu mezi obcí a fyzickou osobou, kdy obec je dárce a fyzická osoba obdarovaný).
V uvedených případech je pro příjemce peněžních prostředků rozdílný daňový režim. Zatímco příjmy z dohod konaných mimo pracovní poměr se zdaňují jako příjmy ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, peněžní dary se zdaňují jako dar podle zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. je předmětem darovací daně bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele. Podle § 6 odst. 3 písm. d) tohoto zákona však předmětem této daně nejsou dotace, příspěvky a podpory z rozpočtu územních samosprávných celků. Je však otázkou, zda finanční ohodnocení činnosti člena výboru (komise), který není členem zastupitelstva, formou daru prostřednictvím darovací smlouvy podle občanského zákoníku odpovídá zcela institutu darování podle občanského zákoníku.
Tím, že se fyzická osoba stane členem (předsedou) komise, bere na sebe (samozřejmě dobrovolně) zároveň jistý závazek tuto činnost pro obec vykonávat, obec tuto osobu odměňuje za její činnost a jde o dvoustranný závazek, což darování není (podle § 628 odst. 1 občanského zákoníku darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému a ten
tento dar nebo slib přijímá).
V jistém smyslu je i otázkou, nedocházelo-li by tím k obcházení smyslu darovací smlouvy (a s ohledem na § 6 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. i k obcházení daňové povinnosti). Např. Vrchní soud v Praze judikoval, že „darovací smlouva je smlouvou bezplatnou, při které se za poskytnutí majetkové výhody obdarovanému nedostává dárci žádného majetkového ekvivalentu. Je proto z majetkového hlediska smlouvou pro dárce jednostranně nevýhodnou, neboť majetková výhoda poskytnutá obdarovanému s sebou nese ztrátu v majetkových poměrech dárce.“ (viz rozsudek 7 Cdo 75/92 z 29.12.1993). Připouštím nicméně, že praxe se v daném případě kloní převážně právě k formě darování.
Vzhledem k tomu, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodovat jen o peněžitých plněních (odměnách, darech) členů výborů, a to bez ohledu na jejich výši, patří na základě § 102 odst. 3 (a s ohledem na obsah § 102 odst. 2 písm. h) a vztah rady obce ke komisím) zákona o obcích rozhodování o peněžitých plněních (odměnách, darech) členů komisí do působnosti rady (nic sice nebrání tomu, aby si na základě § 84 odst. 4 zákona tuto kompetenci vyhradilo zastupitelstvo, s ohledem na vazbu komisí na radu obce bych to však nepokládal za vhodné). Pokud jde o otázku výše takového peněžitého plnění členovi komise, záleží na tom, bude-li se finanční ohodnocení činnosti člena komise pojímat jako dar nebo jako odměna v rámci dohody o pracovní činnosti (viz výše). Byl-li by to dar (s výše uvedenými výhradami), vztahuje se na něj § 85 písm. b) zákona o obcích stanovící hranici rozhodovacích pravomocí mezi radu a zastupitelstvo podle výše peněžitého daru jedné osobě za kalendářní rok. Pokud by však šlo o odměnu v rámci dohody o pracovní činnosti (provedení práce) uzavřené mezi obcí a členem komise, o vyhrazenou pravomoc zastupitelstva by (bez ohledu na celkovou částku této odměny za kalendářní rok) nešlo a o věci by mohla rozhodovat rada obce, protože § 85 písm. b) zákona o obcích se vztahuje jen na dary a o výši by rozhodovala rada (pokud by si toto rozhodování nevyhradilo zastupitelstvo – o nevhodnosti takového řešení však viz výše).
JUDr. Josef Vedral, Ph.D.
Jakým způsobem rozhoduje obec o přijetí do ústavu sociální péče?
Dotaz:
Rozhodování na úseku sociální péče, konkrétně rozhodnutí o přijetí do ústavu sociální péče, které obec spravuje a rozhodování o poskytování pečovatelské služby, svěřuje zákon č. 114/1988 Sb. do samostatné působnosti obcí.
Náš dotaz zní:
1) zda může obec svěřit toto rozhodování obecnímu úřadu a jakou formou
2) v případě že ano, zda toto rozhodnutí je oprávněn podepsat vedoucí odboru
3) zda toto rozhodnutí musí mít náležitosti dle správního řádu
4) pokud ano, kdo je odvolacím orgánem
5) pokud se proti němu nelze odvolat, jak má být formulováno poučení.
Odpověď:
Podle zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje obec v samostatné působnosti o přijetí do ústavů sociální péče, které spravuje, o ukončení pobytu v nich, o přemístění do jiných ústavů, které spravuje, o úhradě služby v ústavech poskytované a o případné úhradě za služby poskytované v ostatních zařízeních sociální péče, pokud je spravuje, a to jednak v rámci péče o těžce zdravotně postižené občany a jednak v rámci péče o staré občany (§ 32 a § 37). Příslušnost orgánů obce k rozhodování jednotlivých záležitostí patřících do samostatné působnosti obce upravuje obecně zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, není-li tato příslušnost stanovena v konkrétních případech zvláštními zákony. Tak tomu v daném případě není, neboť pravomoci v oblasti samostatné působnosti svěřuje zákon č. 114/1988 Sb. obecně obci (jen v působnosti přenesené výslovně obecnímu úřadu) a je tedy třeba vycházet z obecných kompetenčních ustanovení zákona o obcích. Z § 84 a 85 vyplývá, že v daném případě nejde o vyhrazenou působnost zastupitelstva obce.
Nejde ani o vyhrazenou působnost rady obce podle § 102 odst. 2 zákona o obcích. Radě obce je sice podle § 102 odst. 2 písm. b) zákona o obcích vyhrazeno plnit vůči právnickým osobám a organizačním složkám založeným nebo zřízeným zastupitelstvem obce, s výjimkou obecní policie, úkoly zakladatele nebo zřizovatele podle zvláštních předpisů, nejsou-li vyhrazeny zastupitelstvu obce (§ 84 odst. 2), rozhodování o přijetí do ústavu sociální péče v konkrétní věci však nelze pod úkoly zřizovatele, které má cit.ustanovení zákona o obcích na mysli, podřadit (úkoly zřizovatele plynou především z příslušných ustanovení zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a jde o obecné záležitosti vztahující se k provozu takového zařízení, nikoliv o rozhodování o poskytování sociální péče v jednotlivých případech konkrétním osobám).
Rozhodování o těchto věcech (přijetí do ústavu sociální péče) tak spadá pod § 102 odst. 3 mezi „ostatní záležitosti patřící do samostatné působnosti obce“, jejichž rozhodování rada obce zabezpečuje. Z druhé věty tohoto ustanovení vyplývá, že rozhodování o těchto „ostatních“ záležitostech může rada obce svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu (tomu odpovídá v případě obecního úřadu i ustanovení § 109 odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o obcích). Kterému z odborů obecního úřadu konkrétně bude tato kompetence rozhodnutím rady obce svěřena a v jakém rozsahu, bude záležet na podobě organizačního řádu obecního úřadu a rozdělení pravomocí mezi jednotlivé jeho odbory (viz § 102 odst. 2 písm. f) a o) zákona o obcích).
Rada obce může při takové delegaci též stanovit kritéria, podle nichž má obecní úřad o svěřených záležitostech rozhodovat.
Pokud jde o procesní režim tohoto rozhodování obce, zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení se na něj nevztahuje. To plyne z § 1 odst. 1 správního řádu, který se podle svého stávajícího znění, které je nutno interpretovat ve vztahu k nynější organizaci veřejné správy, vztahuje jen na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací rozhodují v oblasti státní správy národní výbory, ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a jiné orgány státní správy. Z hlediska stávajícího zákona o obcích to znamená, že se správní řád vztahuje jen na výkon přenesené působnosti obce, a to ještě jen v případech rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob (viz § 147 odst. 1 písm. b) zákona o obcích). Na výkon samostatné působnost se správní řád vztahuje jen v případech, kdy je tak zákonem výslovně stanoveno, což je z hlediska stávající právní úpravy pouze § 147 odst. 1 písm. a) zákona o obcích, tzn. rozhodování o sankcích za správní delikty podle zákona o obcích.
Rozhodování orgánů obce o přijetí do ústavu sociální péče podle zákona č. 114/1988 Sb. se proto správním řádem neřídí a rozhodnutí o tom není rozhodnutím podle správního řádu (formálně tedy ani nemusí mít jeho náležitosti, i když by to asi s ohledem na následný soudní přezkum bylo vhodné; doporučoval bych proto z ustanovení správního řádu přiměřeně vycházet). Nejde-li o rozhodnutí podle správního řádu, pak není z povahy věci možné uvažovat ani o odvolání a odvolacím orgánu ve smyslu tohoto zákona, resp. o poučení o odvolání (s dále uvedenou poznámkou).
Přezkum takového rozhodnutí se s účinností od 1.1.2003 uskutečňuje v rámci správního soudnictví upraveného zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, to však jen v tom případě, že půjde o rozhodnutí zamítavé (viz § 56c písm. b) zákona č. 114/1988 Sb.), v ostatních nikoliv.
Podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. se může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, domáhat prostřednictvím žaloby zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li zákon jinak. Ze zákona č. 114/1988 Sb. samozřejmě neplyne nárok na to, aby každé žádosti o přijetí do ústavu sociální péče bylo vyhověno (právě proto o tom obec v rámci samostatné působnosti rozhoduje), toto rozhodování by však mělo splňovat určité minimální standardy spravedlivého procesu (zejména právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, zásadu formální spravedlnosti – tzn. posuzování stejných případů stejně a obdobných obdobně, právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě), i přesto, že je použití správního řádu vyloučeno.
Podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. je žaloba nepřípustná tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zákon (výjimkou z tohoto pravidla je případ, kdy by rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno na základě opravného prostředku jiného účastníka řízení). V daném případě (s ohledem na to, že se na postup obce správního řádu nepoužije) jsou však opravné prostředky v řízení před správními orgány z povahy věci vyloučeny a nastupuje přímo soudní přezkum (pokud k němu samozřejmě dotčená osoba sáhne a podá proti rozhodnutí žalobu). Rozhodování o věcech sociální péče podle části třetí (§ 73 a násl.) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení bylo do 31.12.2002 ve smyslu přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ze soudního přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno (s výjimkou opravných prostředků podle § 250l občanského soudního řádu), od 1.1.2003 se však s nabytím účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. (a zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) situace změnila, a to ve smyslu nově doplněného § 56c zákona č. 114/1988 Sb., který definuje, která rozhodnutí přijatá podle zákona č. 114/1988 Sb. soudnímu přezkumu podléhají.
Pokud jde o formulaci poučení o odvolání, resp. o možnosti podat proti rozhodnutí správní žalobu, zákon sice nic obci takového neukládá, doporučoval bych nicméně do závěru negativního rozhodnutí, kterým se žádosti nevyhovuje, doplnit ustanovení odkazující na § 56c zákona č. 114/1988 Sb. a z něj plynoucí právo na soudní přezkum zamítavého rozhodnutí ve věci žádosti o poskytnutí služby sociální péče.
JUDr. Josef Vedral, Ph.D.
K založení obecně prospěšné společnosti
Dotaz:
Může svazek obcí založit obecně prospěšnou společnost?
Odpověď:
Ano, svazek obcí může založit obecně prospěšnou společnost. Z § 46 odst. 2 zákona o obcích vyplývá, že obce mohou při výkonu své samostatné působnosti vzájemně spolupracovat, a to na základě smlouvy o vytvoření dobrovolného svazku obcí, zakládáním právnických osob dle obchodního zákoníku a na základě smlouvy uzavřené ke splnění konkrétního úkolu. Svazek obcí je právnickou osobou (dle § 49 odst. 3).
V zákoně č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech v § 3 je uvedeno, že zakladatelem obecně prospěšné společnosti může být také právnická osoba. Vzhledem k tomu, že svazek obcí je právnickou osobou, lze odvodit, že svazek obcí může být zakladatelem obecně prospěšné společnosti.
Ani ustanovení zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů upravující hospodaření svazků obcí (§ 38 a 39 tohoto zákona) nevylučují založení obecně prospěšné společnosti svazkem obcí (i pro svazek obcí platí obecná zásada, že každý může činit, co není zákonem zakázáno).
V daném konkrétním případě bude též záležet na tom, jakou podobu mají stanovy svazku obcí a za jakých podmínek umožňují (pokud něco takového upravují) zakládání právnických osob svazkem, resp. vkládání majetku do právnické osoby svazkem založené, neboť ne všechen majetek, s nímž svazek obcí hospodaří, je v jeho vlastnictví a mohl by tedy být předmětem vkladu do takové společnosti.
Ing. Šárka Marianová
K místnímu poplatku za provoz systému nakládání s komunálním odpadem
Dotaz:
Může obec stanovit rozdílnou výši sazby místního poplatku za provoz systému nakládání s komunálním odpadem, pro fyzické osoby s trvalým pobytem v obci a pro fyzické osoby vlastnící v obci stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci?
Odpověď: p
Pro obě skupiny poplatníků (pro fyzické osoby s trvalým pobytem v obci a pro fyzické osoby vlastnící v obci stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba) je nutné stanovit poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů ve stejné výši (§ 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích).
Výše citovaný zákon rozděluje poplatníky na dva druhy: dle trvalého pobytu a dle vlastnictví stavby sloužící k rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba. Ale způsob výpočtu poplatku je u obou skupin stejný, což lze dovodit z § 10b odst. 3 zákona o místních poplatcích, kde se mluví obecně jen o „osobě podle odstavce 1“.
K nálezu Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodoval ve věci zrušení vyhlášky obce Vír, která ve svém čl. 4 stanovila osvobození od platby poplatku ve výši 100 % těm osobám s trvalým pobytem, které uzavřou s obcí smlouvu o zapojení do systému vážení komunálního odpadu a splní další podmínky.
Ustanovení §10b zákona o místních poplatcích nastoluje rozdělení nákladů na provoz systému nakládání s komunálním odpadem mezi obě skupiny poplatníků. Citovaný čl. 4 vyhlášky obce Vír však tuto rovnováhu mezi oběma kategoriemi poplatníků porušuje. Jednu z nich osvobozením (a z toho plynoucí nižší platbou) zvýhodňuje před druhou. I když § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích umožňuje obci stanovit úlevy a případně i osvobození od placení poplatků, nelze pro přiznání osvobození použít jako prvotní kritérium trvalé bydliště osoby.
Pokud obec chce zavést možnost úlevy nebo osvobození, musí tak učinit na rovném základě, tedy pro obě skupiny poplatníků stejně. Proto Ústavní soud pokládá citované ustanovení vyhlášky za diskriminační a rozporné nejen s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, ale také s § 10b zákona o místních poplatcích.
Obec má podle platné právní úpravy od 1.1.2003 tři možnosti výběru, jakým budou hrazeny náklady za systém odpadového hospodářství v obci. Za prvé může zavést tzv. úhradu za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy (§ 17 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., zákona o odpadech). Jako druhou možnost může využít ustanovení § 17a zákona o odpadech a zavést tzv. poplatek za komunální odpad. Třetí možností je zavedení místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů dle zákona o místních poplatcích (§ 10b).
Obec si může vybrat jednu z výše uvedených možností. Nelze však tyto varianty kombinovat, jak učinila obec Vír, která zavedla místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, (podle § 10b zákona o místních poplatcích) a zároveň možnost úhrady na základě smlouvy. Současná právní úprava výslovně kombinaci systémů vylučuje.
Ing. Šárka Marianová
K vymáhání nedoplatku na místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu
Obec může k úhradě nákladů spojených s nakládáním s komunálním odpadem využít od 1.1. 2003 jednu z forem financování, které vyplývají jednak ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (uložení poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů - § 10b zákona) a jednak ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (úhrada za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy - § 17 odst. 5 nebo může obecně závaznou vyhláškou stanovit a vybírat poplatek za komunální odpad - § 17a zákona).
Obec má možnost rozhodnout se pro jakoukoli formu plateb za komunální odpad, který jí nabízí platný právní řád (možné je i to, že se v obci nebude vybírat žádná úhrada související s nakládáním s komunálním odpadem a obec bude vše hradit ze svého rozpočtu). Platí však to, že vždy je možné zavést na celém území obce jen jednu formu plateb. Volba určitého způsobu placení tedy vylučuje možnost zavést současně (byť pro jiný okruh osob) další druhy plateb. Tento zákaz kumulace vyplývá z § 17 odst.5 a § 17a zákona o odpadech.
Řízení o poplatcích vykonává obec v přenesené působnosti prostřednictvím obecního úřadu (§ 14 odst. 3 a § 15 zákona o místních poplatcích. Podle § 13 zákona o místních poplatcích platí pro o řízení ve věcech poplatků zvláštní předpisy, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Působnost zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků lze dovodit nejen z poznámky pod čarou k § 13 (která není součástí právního předpisu a není tudíž právně závazná), ale i ze samotného zákona o správě daní a poplatků, kde je v § 1 odst. 3 mimo jiné uvedeno, že podle tohoto zákona postupují i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (poplatků). Na řízení o místních poplatcích se tedy použijí ustanovení zákona o správě daní a poplatků. A z § 2 odst. 6 tohoto zákona vyplývá pro správce poplatku povinnost zahájit i z vlastního podnětu poplatkové řízení vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci poplatkové povinnosti (jde o tzv. zásadu oficiality). Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů je místním poplatkem a obec ho zavádí formou obecně závazné vyhlášky, ve které upraví podrobnosti jeho vybírání (demonstrativní výčet náležitostí obecně závazné vyhlášky stanovící poplatek je uveden v § 14 zákona o místních poplatcích).
Osoby, které jsou povinny platit poplatek jsou jednak fyzické osoby, které mají na území obce trvalý pobyt a jednak vlastníci staveb určených nebo sloužících k individuální rekreaci, které se nacházejí na území obce, a to za předpokladu, že v této nemovitosti není hlášena k trvalému pobytu žádná osoba.
Tyto osoby jsou povinny splnit svou povinnost zaplatit poplatek ve výši a ve lhůtě splatnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou. Pokud tak neučiní, postupuje obec podle § 11 zákona o místních poplatcích, který stanoví: „ Nebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem a může zvýšit včas neodvedené poplatky až o 50%. Vyměřené poplatky se zaokrouhlují na celé stokoruny nahoru.“ Platební výměr vydává obecní úřad. Ze znění ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích vyplývá, že obec je povinna vydat platební výměr vždy, nesplní-li poplatník svoji povinnost včas nebo ve správné výši. V § 12 je dále stanoveno, do jaké doby lze dlužné částky vyměřit.
Platební výměr se vydává formou rozhodnutí. Proti vydanému platebnímu výměru má poplatník právo se odvolat (§ 48 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Odvolání lze podat ve lhůtě třiceti dnů ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí proti němuž odvolání směřuje (§ 48 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků). Podle § 48 odst. 12 však odvolání nemá odkladný účinek.
V případě, že poplatník s obcí odmítá komunikovat a nevyzvedává si úřední písemnosti, uplatní se tzv. fikce doručení (která platí obecně při doručování jakékoli písemnosti určené do vlastních rukou). Ta vyplývá z § 17 odst.5 zákona o správě daní a poplatků, v němž je stanoveno „Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uloží doručovatel písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl.“
Dále je pak stanoveno v § 17 odst.6: „ Odepře-li příjemce bezdůvodně písemnost přijmout, je doručena dnem, kdy bylo její přijetí odepřeno; na to musí doručovatel příjemce upozornit.“ Zde jde sice o případ, kdy byl adresát zastižen, avšak písemnost se nepodařilo fyzicky doručit kvůli zřejmému projevu adresáta, kterým odmítal písemnost převzít.
Jelikož však nemá odvolání odkladný účinek, nemusí obec při nečinnosti poplatníka čekat na uplynutí zákonné 30 denní lhůty určené pro podání odvolání a už v okamžiku, kdy uplyne lhůta k zaplacení peněžní částky stanovené v platebním výměru (ta však nesmí být kratší osmi dnů - § 14 odst.1 zákona o správě daní a poplatků), má obec v ruce exekuční titul, jenž je nutnou podmínkou k zahájení exekuce. Co je exekučním titulem, vyplývá z § 73 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Před zahájením exekuce však je nutné v souladu s § 73 odst. 1 zákona vyzvat poplatkového dlužníka, aby zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozornit ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek.
Vymáhání nedoplatku se zahajuje vydáním exekučního příkazu a exekuce může být na základě § 73 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků provedena:
a) přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky,
b) srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod.,
c) prodejem movitých věcí
d) prodejem nemovitostí (což se však pro tento případ vzhledem k výši poplatku samozřejmě nehodí)
V této souvislosti je třeba zmínit ještě § 34 zákona o správě daní a poplatků, v němž je zakotvena součinnost třetích osob. Právě informace získané od těchto osob (např. čísla bankovních účtů, adresa zaměstnavatele) budou hrát významnou roli pro úspěšné dokončení exekuce.
Podle § 73 odst.3 zákona o správě daní a poplatků provádí vymáhání nedoplatku obecní úřad obce, v níž je poplatník evidován. O provedení exekuce může požádat soud. (Není však jistě pochyb o tom, že místní poplatek, jenž je příjmem obce a jenž je řazen mezi nejsnáze vymahatelné nedoplatky na daních (poplatcích), by se měla obec „naučit“ vymáhat sama.)
Náhrady exekučních nákladů správce poplatku se týká § 73a zákona o správě daní a poplatků.
Mgr. Alžběta Panušková